Jak se ze zdravotní sestřičky stala výtvarnice...

Ke tvoření mě přivedl prostě život. S potřebou stále něco malovat a tvořit jsem se asi narodila, ale plno lidí má koníčka a živí se něčím docela jiným. Já mám to štěstí, že jsem měla jednou pořádnou smůlu. Zní to možná divně, ale je to přesně tak. Kdybych žila svůj klidný život, byla bych asi sestřička v nemocnici a kamarádkám bych malovala dárky k narozeninám. Jenže díky smůle, kterou bych si sama do života nevybrala, jsem se musela učit nové věci. Naučila jsem se spoustu výtvarných technik. To se to učí, když to jednoho baví! Jednoho dne jsem, kromě prodeje svých výrobků, vyslyšela prosby okolí a začala jsem všechny ty techniky učit. A pak už to šlo celkem samo.

z rozhovoru pro Tvořivý Amos - 2006

Nejprve jsem si říkala, že pokud něco chci, musím za tím jít. Musím se pokusit o nemožné, jen tak poznám hranice možného. A zjistila jsem, že hranice nejsou. Nejprve jsem napsala do časopisu Praktická žena. Odpověď byla positivní a já začala s časopisem spolupracovat. Dnes, po tolika letech spolupráce, mám spíš dojem báječného přátelství s lidmi v redakci. Všichni tam totiž jsou (a byli) úžasní a skvělí. Další z projektů, na kterých spolu-pracujeme (to je totiž přesně vyjádřeno), je natáčení videonávodů. Mrknout se na ně můžete  TADY ;  Další návody budete nacházet na webu www.dilnakajjka.cz

v redakci Praktické ženy s redaktorkami Janou a Pavlínou - 2012

Zkusila jsem oslovit i některé jiné časopisy a v mnohých se pak má práce také objevila. V časopisech Paní domu, Tvořivý Amos, nebo Korálki se mé práce objevují opakovaně. Píšu také pro různé internetové portály. Nejvíce mi k srdci přirostl Životní styl. Ale myslím, že to je tím, že paní redaktorku mám nejen na FB ve škatulce "přátelé" :) ... i když se osobně ještě neznáme.Život je prostě o lidech a o vztazích. Alespoň já to tak beru. 

Další kapitolou byla televize. Cesta do televize není tak složitá, jak by se mohlo zdát. Složitější je pak zachovat klid před kamerami. Ale je to zážitek - tedy když si to cestou  domů po sto kilometrech konečně uvědomíte :). Jenže ono je to jako se vším. Poprvé je to síla, podruhé výzva a potřetí už je to fajn. Vyzkoušela jsem si kamery TV Nova i České Televize a třeba se dostanu i před další.

natáčení pořadu v ČT - 2011

Nejspokojenější jsem ale stejně na "své půdě". Nemyslím teď půdu pod střechou, protože i když by to bylo fajn, panelák půdu nemá. Svou půdou myslím svou milovanou výtvarnou dílnu v Budějcích. Vznikla vlastně taky tak trochu z nouze. To když jsme doma zjistili, že 4+1 je pro čtyřčlenou rodinu, kocoura a 368 beden trochu malý. A tak jsem hledala hezký prostor, kde bych mohla uložit bedny a usadit účastníky výtvarných kurzů. A když jsme jej našli a společnými silami všech opravdových přátel upravili, vznikla krásná dílna. Dneska už zase trochu praská ve švech, ale uvidíme - třeba život přinese další šance. A když už jsem začala povídáním o "půdě", tak vám prozradím, že v dílně půda je - opravdu - i když je dílna v přízemí. Až přijdete na kurz, řekněte a já vám půdu v dílně ukážu, když budete chtít ;).

focení pro Praktickou ženu v prostorách dílny - 2008

Protože hodných tvořivých lidí je všude plno a ne všichni to mají do dílny co by kamenem dohodil, jezdívám "s cirkusem" po zemích českých. Záleží jen na tom, kde se zrovna vytvoří tvořivá parta. Nezáleží na tom, jestli mi zavolá zástupce organizace, která si přeje kurz uspořádat, nebo jestli se ozve parta tvořilek, co chtějí uspořádat kurz třeba i v obýváku. Záleží na dohodě a hodní lidé se vždycky dohodnou. Takže pokud chcete, abych sbalila "cirkus" a přijela za Vámi, stačí se domluvit.

kurz v dílně v Zahrádkách - 2005

Další k čemu jsem se díky tého práci dostala je psaní knih. I to vlastně byla dílem náhoda a dílem moje drzost. Prostě jsem to zkusila a vyšlo to. Musím říct, že kdo to nikdy nezkusil, netuší, jaká je to práce. Ale když pak poprvé držíte v rukou svou knihu, je to neopakovatelný pocit. A poznámkám typu " ...áááá... slabikář, podle kterýho se děti učí už deset let...(Slavnosti sněženek)"  se jen zasmějete. S tichým přáním, aby se kniha líbila minimálně těch deset let. Každá knížka je jako moje dítě - a tak mám dětí pět. Dvě dítka živá a tři papírová. Živá už nejspíš přidávat nebudu, ale ta papírová určitě ano.

focení pro knihu Malujeme na sklo